Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
AMARANTHE zažili raketový nástup a obě jejich předchozí alba se těšila nemalé pozornosti. Kapele, která vzešla z metalového podhoubí, se podařil značný komerční úspěch v relativně krátkém čase. To je ve „stahovací“ době o to obdivuhodnější. Jestli to vypovídá o kvalitě hudby nebo jde o vyplnění prázdného prostoru na hudební scéně, je již věc jiná. Vzbudili emoce, pozitivní i negativní – což je jedno, reklama se počítá obojí. Se třetí deskou by možná bylo na místě se věnovat budování reputace, více se vyprofilovat nebo se posunout trochu jiným směrem. Přístup, který kapela zvolila, tj. vydat novou desku v co nejkratší době, je poněkud nešťastný. Je zřejmé, že pouhý rok na přípravu nového alba (který z velké části trávila na turné) je málo. Deska, ač po technické a zvukové stránce je naprosto v pořádku, takřka postrádá zajímavé okamžiky, které až dosud nechyběly.
Je patrno, že se AMARANTHE snažili zhutnit svou metalovou složku. Úvodní „Dynamite“ nebo klipová „Drop Dead Cynical“ jsou toho příkladem, když se pouští do syntézy elektroniky a těžkých riffů. Byl-li by to nový směr, kterým se kapela chce vydat, bylo by to nakonec v pořádku. Od líbivých tanečních písniček se přesunout k tvrdším výrazovým prostředkům. Jenže tento nástup jim nevydrží a už číslo tři ukazuje, že hudební nápady se rodily obtížně.
Nováček v sestavě Henrik Englund je svým hlasovým projevem velmi blízký svému předchůdci a tak i extrémní vokály zní velmi podobně. Avšak tři hlasy jsou na tohle album příliš. Jake E, paradoxně jeden z původní dvojice hybatelů tohoto projektu, se sám odsouvá na vedlejší kolej a bere na sebe roli doprovodných zpěvů. Ostatně již první singl „Drop Dead Cynical“ ukazuje, že by si Elize vystačila s pouhým sekundováním Henrikovým (který by zasloužil trochu vytáhnout do popředí). Elize celé album strhává zcela na sebe, nic proti, má skvělý hlas, ale kouzlo první desky bylo především v postupné gradaci a vzájemném kontrastu. „Massive Addictive“ je hlavně o hlase Elize.
První půle alba je ještě v pořádku a několik skladeb zaujme zajímavým motivem. Kupříkladu „Digital World“ jsou (v diskografii ne poprvé) slušným odkazem na experimentální období THEATRE OF TRAGEDY, a to až natolik, že se Henrik snaží svým frázováním a elektronicky zkresleným hlasem napodobit Raymonda.
Druhá polovina aktuální písňové kompilace je již zoufale bezzubá. Jedinou výjimku nacházím ve „Skyline“. Má podařenou melodii, ale v podstatě je to skladba s jasnou citací minulých počinů. Celkově vzato je materiál na aktuálním albu dost nekonzistentní. Deska začíná nadějně v podobě podařeného spojení hutných riffů a elektroniky, jenže tím zajímavost novinky končí. Dvě tři chytlavé skladby jako by z minulých desek vypadly, jsou ještě v pořádku, ale zbytek je nezáživná vata. A to nezmiňuji naprosto otravné, ploché a obsahově prázdné balady.
A na závěr? Na závěr nic, ono i to album vyšumí tak nějak do ztracena...
Hudba v podání AMARANTHE jsou de facto taneční hity v metalovém kabátě. Přidaná umělecká hodnota tam, předpokládám, ani zamýšlena nebyla. Je to zábavné, chytlavé, je to sezónní záležitost. Na „Massive Addictive“ je patrné, že nové album vznikalo v časovém presu. Absenci nových nápadů maskují studiovou úpravou, ale je to průhledné a pár poslechů stačí k plné sytosti.
1. Dynamite
2. Drop Dead Cynical
3. Trinity
4. Massive Addictive
5. Digital World
6. True
7. Unreal
8. Over and Done
9. Danger Zone
10. Skyline
11. An Ordinary Abnormality
12. Exhale
Tak, tak, je to průhledné a ještě navíc plytké, až to hezké není. Osobně jsem ze scénáře, podle kterého AMARANTHE upletli nové album, vlastně docela otráven. Žádné velké vymýšlení, nějakou tu diskotéku plus metalové kytary, aby to jakože vypadalo, a zbytek zachrání hezká tvářička Elize. Je mi upřímně líto všech, kterým se tohle může nějak zásadně líbit.
Pro mě zásadní objev na slovenské scéně a to nejen v neotřelých nápadech, ale i v přístupu k tvorbě v rámci black a death metalu. Korunováno skvostným zvukem ze studia Pulp. A ano, máme v tu zpoždění v tom objevování. Asi rok.
Má to niekoľko dobrých nápadov, ale celkovo mi tu chýba akákoľvek ambícia. Je to celé uponáhľané, miestami aj dosť blbučké, herci žiadna sláva - skrátka taká spotrebná hororová jednohubka. Za návštevu kina to nestojí. 5/10, možno 6/10.
Naprosto unikátní slovenský projekt tematizující aktuální společenská i politická témata. Hudebně založený na žánrové hravosti kombinující alternativní rock, mathrock, jazzové elementy i postpunk.
Kytarista HIPPOTRAKTOR Sander Rom se svou druhou skupinou prezentuje zvláštní rockovou alternativu s nervózní atmosférou a funky prvky. I tvrdší a melodické polohy se objeví. Možná jen pro omezený okruh posluchačů, neboť to smrdí inspirací Mike Patonem.
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Jak může znít doom metal s blízkovýchodními vlivy, když se urve ze řetězů a nabere na rychlosti a progresi, to ukazuje v Londýně sídlící parta kolem výrazné zpěvačky Niny Saeidi. Tahle hudba nakopává zadele.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.